Tomáš Bárta / Přízrak v domě

Reprezentativní výstava Michala Škody s názvem PROLÍNÁNÍ není retrospektivou, tematizuje ale neustálý tvůrčí dialog s minulostí, přítomností a možnou budoucností vlastní tvorby – kontinuální prolínání témat, významů, médií a materiálů. Je také pokračováním v soustředěné interakci s Místy se specifickými kvalitami. Škoda programově pracuje s redukovanou abstraktní formou a svá témata – zájem o prostor a architekturu, místo pro člověka, archivace bytí a každodennosti – realizuje přes různé techniky. Kresba patří spolu s autorskými knihami k hlavním vyjadřovacím prostředkům jeho tvorby a v posledních letech se jeho sochařský naturel znovu materializoval do objektů, které do jisté míry pracují s architektonickým tvaroslovím. Pokud velkoformátové kresby a objekty reprezentují esenciální a vysoce abstrahovaná díla, jejich pomyslným protikladem jsou Škodovy deníky a tzv. Records, kde přes bezprostřední kresebné a fotografické záznamy mapuje svou každodennost. Je to doslovný archiv umělcova bytí, kde se odehrává nespočet impulzů, i těch zdánlivě odlišných od toho, čím se reprezentuje.

Deníky a Records představují dvě kolekce ze Škodovy bohaté tvorby v oblasti autorské knihy rozvíjené od 90. let. Deníky reprezentují tradičnější formu ručně vázaného sešitu s klasickým stránkováním. Každý existuje v jediném kusu. Mají časosběrný charakter a číslování podle pořadí vzniku. Rozsáhlá kolekce deníků je postavena na černobílé autorské fotografii s uměleckými intervencemi v různých technikách. Fotografie se ve Škodově tvorbě objevila v roce 1996 v rámci první autorské knihy „Místa“. Následující desetiletí její podoba zrála a vyvíjela se prostřednictvím množství vizualizací a fotografických záznamů. Textová složka v denících absentuje a není zřejmé, zda je v nich možné lineárně „číst“. Zcela jasně ale ukazují, co všechno autora zajímá, co nezbytně poutá jeho oko a mysl. Deníky jsou soukromým polem umělcova experimentování, rezervoárem inspirací a idejí.Obrazy defilují jeden za druhým jako ze slovníku Škodova vnímání: struktury a rastry, nalezené architektonické situace, detaily, akcenty, horizonty a průhledy – nenápadné, ale formující momenty existence, ztišená kontemplativní krása. Fascinuje autorova schopnost generovat obraz za obrazem v bezchybné kompozici. Velice důležitá jsou sousedství obrazů na stránkách, objevuje se i perforace jako fyzický průnik do světa stránek následujících.

Records, jak nazývá Michal Škoda své kresební záznamy kombinovanou technikou na papíře formátu A4, jsou primární sdělení nejjednoduššími prostředky. „Kontinuální doteky“ – dialog s každodenností a výsledek nespočtu hodin nad čtvrtkou papíru, kdy soustředěná práce v ateliéru nabývá meditativních rozměrů. Elementární vizuální jednotky napovídají o vnitřní konstelaci složitějších obrazů a odhalují vlastní proces Škodovy tvorby. Autor využívá pro tyto záznamy techniky kresby, perokresby, malby i koláže, přidává kousky časově příslušné reality jako fotografie, frotáže, fragmenty různých tiskovin, půdorysy apod. V mnohem menší míře než v minulosti ale stále pracuje i s nápisy (přesněji se slovy) a typografickými kompozicemi. Specifikem Records je, že jednotlivé listy nejsou fixně vázané do vazby, a je možné je vybrat a využít k intervenování do prostoru, čímž představují jednoduchou a současně excentrickou podobu autorské knihy. Nebylo možné odolat unikátnosti brněnské Fait Gallery a nepřistoupit k tvořivé konfrontaci velkolepého industriálního prostoru s A4 kresbami a záznamy. Stovky kusů Records, umístěných bez kalkulu za sebou tak, jak vznikaly, se skládají v unikátní celek obrovského obrazu a reflektují Škodovo intenzivní analyzování prostoru a jeho možností. – „Prostoru jako fenoménu a nekonečného teritoria témat.“

Tomáš Bárta / Přízrak v domě

22.05.2024 - 27.07.2024

Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátor: Jiří Ptáček

Vernisáž: 22. 5. 2024 v 19:00

Výstava Přízrak v domě je Bártovým návratem do prostoru Fait Gallery MEM po osmi letech. Uplynulý čas vyplnil prací na kresbách a malbách, jejíž DNA spřádá ze sekvencí modernistické malby, architektonických rysů a stavařsko-dílenské praxe. Také Bártovy nové malby vycházejí z architektury. Nicméně tentokrát jako by architektura plodila své vlastní duchy.

Plochy plátna Bártových nových obrazů jsou často pojednány jako pomyslné stěny, které stojí mezi dvěma prostory. Události, jež se v jeho malířských záměrech odehrávají, probíhají mezi těmito třemi elementy: dvěma prostory a příčkou mezi nimi. Takové obrazy nutně spouštějí „zpětný chod“ historií evropské malby až kamsi k úvahám o konstrukci obrazového prostoru Leona Battisty Albertiho, které vtělil do svého klíčového spisu De pictura (1435). Stejně tak ale o nich lze uvažovat ve vztahu k naší současnosti.

Namísto přehledné geometrické fikce renesančního obrazového prostoru, po níž následoval mohutný mrak variací na téma prostor a perspektiva, nám Tomáš Bárta nabízí víceznačné prostorové vztahy s řadou vnitřních paradoxů. A rovněž iluzi objektů, které tyto obrazy obývají a procházejí napříč jejich plány. Užitím motivů niky a okna, jinými slovy prohlubně či otvoru v ploše, rozehrává optickou hru s vizuálními principy „uvnitř“, „venku“, „skrz“, „před“, „nad“, „pod“, „přes sebe“, „vpředu“, „vzadu“, „mezi“ ap. Přestože ve svém ateliéru má jednu celou stěnu pokrytou stručnými skicami, které jsou základními nástiny budoucích obrazů, jejich namalování je v podstatě od počátku podřízeno dobrodružství bezprostředního konstruování. Vrstvy a prostorové plány obrazu vznikají postupně a „neplánovaně“. Tím spíše ve výsledku vytvářejí vztahový systém, jejich součástí jsou vizuální paradoxy v prostorové skladbě.

K Bártovým „paradoxním prostorům“ lze přistoupit jako ke hře s mimetickými aspekty malby. Nicméně dotýkají se i těch nejběžnějších zkušeností současného člověka. V minulosti Bártovy malby již mnohokrát připomněly tvarosloví high-tech architektury, jejíhož tvarosloví by nebylo možné dosáhnout bez masivního využití výpočetní techniky. Nebo také imerzivní prostředí některých počítačových her, jejichž prostřednictvím vstupujeme do světů různou měrou odlišných od těch, jež fyzicky obýváme. Poslední dobou tuto sféru obohacují rovněž syntetické obrazy z dílny umělých inteligencí. Jejich schopnosti se začínají jevit jako nekonečné. A to včetně nové množiny možných chyb, které učenlivé, ale mladičké stroje dělají. Ty obvykle považujeme za nedostatky, jež ješitnému lidstvu potvrzují, že stroje-programy ještě nedosáhly naší schopnosti dokonale napodobit realitu (byť za pomoci jiných strojů a nástrojů). Z jiného úhlu vzato však tyto nové světy – i se všemi jejich nedostatky – rozšiřují horizont kolektivní imaginace o potenciálních parametrech reality. V jistém smyslu přesouvají objevy, které už přes sto let činí výtvarní umělci, do sféry každodenního života. Zaměříme-li se výhradně na to, co současné technologie vnáší do našich představ o prostoru, pak se jedná právě o zmnožení a překrývání perspektiv a rozvolnění vazeb na naši smyslově-tělesnou zkušenost. A to včetně přízraků – okamžiků vidění, kdy vnímáme primárně nesourodost a rozpornost smyslové informace. Okamžiků, kdy vjem není v souladu s naší zkušeností, či s takzvaným „zdravým rozumem“ (sensus communis).

Obrazy Tomáše Bárty (nar. 1982) nejsou malbami „podle umělé inteligence“ nebo s její pomocí. Odrážejí však posuny ve vnímání skutečnosti, k níž nás vedou stále dominantnější technologie vizuální produkce.

Jdi zpět