Jaromír Novotný / Spatřeny ve svém přirozeném prostředí

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

Jaromír Novotný / Spatřeny ve svém přirozeném prostředí

23.10.2024 - 20.12.2024

Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno

Kurátorky: Denisa Bytelová a Sráč Sam

Vernisáž: 23. 10. 2024 v 19:00

Klid a pohyb jsou stavy relativní. Mají vlastní význam. Nesrozumitelný, neviditelný pro diváka, a tím více se pokoušíme vztahovat k mystickému výkladu Jaromírova díla. I když je první okamžik lákavý a chceme jej následovat, rozvíjet úvahy o duchovní naléhavosti, pozdržme se a věnujme pozornost neobyčejné uspořádanosti, která nás nemá poučit, ani nám vnutit pocit řádu. Jaromír páchá na svých obrazech nenapravitelné škody. Poznává své území a s důkladnou znalostí konkrétní materie rozhoduje o jejím dalším bytí. Zůstává tentokrát v sepětí mezi zmíněnými veličinami. Mezi klidem a pohybem.

Z tohoto pohledu je vše fyzické svobodné. Otázkou, kterou však nevyhnutelně řešíme a která se vkrádá při pohledu na zafixované, stehy zachycené a někdy i zajizvené části obrazu, je, po jaký čas při pohledu na ukotvené a jehlou probodnuté plátno pozdržíme myšlenku na poranění a kolik soustředění věnuje naše automatická mysl opouštění zarytých cest. Neboť naše myšlení plyne, nečeká na svolení, čerpá ze sebezkušenosti.

Novotný tuto skutečnost pouze zaznamenává, ale nenechává se jí znepokojovat. Mírné dráždění nechává důkladně rozložit v čekání. Pokračuje na základě získaného uvědomění a vše probíhá s přesností, při soustředěné práci, nikoliv však jako úsilí s očekávaným výsledkem, spíše jako osvojení si vlastní tělesné a duchovní trajektorie. Dovoluje si být v sebeurčujícím omezeném prostoru. Tím se stává neoddělitelný od myšlení o současném umění. Jeho patření se neustavuje přijetím. Možná že jsou věci nezvratné a plynoucí, ale stále můžeme po určitý čas konkrétními ději pozastavit závislost časových forem. Naše závislost na hmotě, od které se odvracíme, stejně jako se k ní přimykáme, se nás snaží v případě obrazů Jaromíra Novotného vnést přes sebe samu k myšlení přesného. Přivést k pomalému čtení náchylnému k výkonu. Epická dramata musíte nechat utichnout, aby naše cyklická mysl mohla přijít ke stejnému ohromení z obrazu.

Jak málo žlutá může být ještě přijatelná? Kdy je modrá nit vnímána jako objekt a jaká je vzdálenost, kdy si nejsme jisti, zda se díváme skrz našepsovaný transparentní polyester do útrob obrazu? Procesy entropických změn na jedné straně, a oproti této neodvratnosti můžeme zažívat látku zpracovávanou a ovládanou tak, aby nám ukazovala pouze samu sebe. Strnulým zachycením nás vede k vnímání pohybu jako času. K řádu zosobněných změn vykonaných vzájemným vlivem našeho nejbližšího okolí. Vše, co se do určité doby neprojevilo jakoukoli významností, je v obraze tím, co se dostává do blízkosti největšího důrazu. Zevní moc obyčejného je zde vyjmuta a osazena do obrazu. Sled změn nám ukazuje, kde je minulost. Chceme být a jsme přitahováni k Jaromírovým obrazům právě pro neočekávaný rozpor věcí, rozpor, který přináší možnost vrátit se k výchozím úvahám o stereotypu a čase. Vybízí nás k přehodnocení rychlých soudů. Vědomou rozvahou a čekáním vykoná mnoho viditelné práce.

Je obecný předpoklad, že ve výstavě je možné větší řízení úvah, ale i samotné rozhodnutí mapovat je více hýřením myšlenek než úspornou střídmostí. Nic tentokrát není jednoduché, protože zvyklost očekávaných událostí bude potřeba opustit.

Sráč Sam

Jdi zpět