Sběratelský cyklus významných privátních sbírek OKA MŽIK / Část druhá: FOR YOUR EYES ONLY / Sbírka Jiřího Valocha

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

Sběratelský cyklus významných privátních sbírek OKA MŽIK / Část druhá: FOR YOUR EYES ONLY / Sbírka Jiřího Valocha

22.11.2014 - 15.01.2015

Fait Gallery, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 20. 11. 2014 v 19.00

Kurátor: Ondřej Chrobák

Výstavní cyklus OKA MŽIK pokračuje reprezentativním výběrem ze sbírky Jiřího Valocha. Postava Jiřího Valocha (1946), teoretika, kurátora a umělce, se stala v mnoha ohledech synonymem pro brněnskou uměleckou scénu posledních pěti dekád. Rádius jeho aktivit však významně překročil lokální dění. Po zásluze se dnes potvrzuje jeho klíčová role při uvádění a prosazení konceptuálního umění nejen v českém, ale také širším středoevropském kontextu. Vytváření osobní sbírky pro Jiřího Valocha představovalo integrální součást jeho umělecké, teoretické i životní praxe. Na rozdíl od klasických sbírek vytvářených milovníky umění plnila primárně dokumentační funkci osobního archivu. To však neznamená, že by nebyla budována na základě brilantního vkusu, názoru a vášně. Opak je pravdou. Současná sonda, která je první veřejnou prezentací legendární a legendami opředené sbírky, je zároveň předzvěstí rozsáhlého projektu Moravské galerie v Brně věnovaného osobnosti Jiřího Valocha.

Přes čtyřicet děl od více jak dvou desítek umělců vystavených ve Fait Gallery představuje pouze fragment kolosální sbírky Jířího Valocha. V roce 2002 předal Jiří Valoch do pražské Národní galerie soubor přesahující tři tisíce uměleckých děl. Z tohoto zdroje však současná prezentace nemusela čerpat. Výstava se také primárně soustředí na obrazy, sochy a objekty a ponechala až na výjimky stranou práce na papíře, které jinak představují důležitou součást sbírky. Je třeba zdůraznit, že ke všem autorům zastoupeným ve sbírce lze dosledovat také teoretickou reflexi Jiřího Valocha. Jejich tvorbu podrobně rozebíral v úvodních textech k výstavám, které sám kurátorsky připravil, nebo v recenzích a samostatných statích na stránkách odborných periodik. Řadu jejich výstav připravil pro brněnský Dům umění, kde působil od roku 1972 až do roku 2001. S většinou umělců také udržoval pravidelný osobní kontakt a mnohé z nich zásadním způsobem ovlivnil. V tomto směru nemá Valochova sbírka v českém kontextu paralelu.

Ondřej Chrobák

Jdi zpět