FRAGMENTY MNOŽIN / Výběr ze sbírky Fait Gallery

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

FRAGMENTY MNOŽIN / Výběr ze sbírky Fait Gallery

24.01.2015 - 21.05.2015

Fait Gallery, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 22. 1. 2015 v 19.00

Kurátor: Denisa Kujelová

Martin Gerboc, Milan Grygar, Ondřej Homola, Vladimír Houdek, Matyáš Chochola, Věra Janoušková, Jiří Kolář, Eva Koťátková, Karel Malich, Michal Pěchouček, Johana Pošová, Luděk Rathouský, Pavla Sceranková, František Skála, Robert Šalanda, Jindřich Štyrský a Kateřina Vincourová

Tentokrát je aktuální výstava prezentující sbírku Fait Gallery věnována dílům autorů, v jejichž tvorbě se objevuje práce s koláží, asambláží, instalací, nebo se v jejich přístupech často vyskytuje aditivní princip vrstvení a komponování rozličných fragmentů. Veskrze tedy většina prací využívá strategie juxtapozice a přesouvání nalezených objektů a obrazového materiálu a vytváří tak množiny různě vzdálených nebo blízkých skutečností. Fragmentárnost je jednou z definujících vlastností modernity a postupem, který byl dříve uplatňován výhradně v umění. Přesouvání předmětu z jednoho kontextu do druhého je proces, který se s příchodem průmyslové revoluce, globálního obchodu, každodenního pohybu ohromného množství předmětů a dat stal determinujícím principem ovlivňujícím celý současný společenský a kulturní život, ale i člověka jako jedince samotného, jeho identitu a ukotvení v rámci husté sítě vztahů a významů.

Tvůrčí postupy samplování a apropriace přinesly samotnému umění a veškeré kreativitě nesporně velkou míru svobody. Koláž je i proto jednou z nejvýraznějších technik a vyjadřovacích prostředků umění od začátku 20. století do současnosti, zejména pro svou schopnost rychleji a bezprostředněji nacházet souvislosti, i díky užívání zkratky a paradoxu. Objevená tvořivá role fragmentu a jeho metaforičnost přinesla modernímu umění nový pohled nejen na vlastní subjektivitu, ale především objektivitu v podobě anonymity latentního tvořivého potenciálu, jakým je i práce s náhodou, automatismus a volné asociace. Znovu nalezený smysl analogie přinesl nové možnosti práce se znaky, archetypy a kulturními stereotypy, a vytvořil tak schéma rychle se měnící reality. Právě analogie může ukázat na vzájemnou spojitost dvou ideových předmětů situovaných v odlišných rovinách nebo spíše dává přímo vzniknout hlubokým, ale i mělkým a chatrným vztahům mezi jednotlivostmi.

Autoři zastoupení ve výběru přistupují ke všem těmto tvůrčím strategiím z různých hledisek a s odlišnou motivací. Přítomná díla tak pojímají princip koláže jako prostředek k hledání svébytné umělecké formy a poezie bohaté na asociativní a inspirativní hry s významy, ale i jako prvek, který se skrze svou vlastní podstatu kriticky vztahuje k různým způsobům izolace a vyčleňování jednotlivostí z celku i jejich pojímání jako libovolně tvarovatelných a využitelných zdrojů a předmětů. V kontextu koláží Maxe Ernsta, Kurta Schwitterse, přes surrealistické kompozice nečekaných setkání, Pop art i současné dominantní prostředí internetu se i díky svým osobitým přístupům, experimentům a technikám neztrácejí ani umělci zastoupení ve výběru, jako Jindřich Štyrský, Jiří Kolář či Eva Koťátková, kteří se řadí mezi důležitá jména světového umění.

Pohybujeme se v aktuálním čase po různých úrovních archivů historie a skokem se přemisťujeme z jednoho odkazu na druhý, komunikujeme ve zkratkách a fragmentech, které reprezentují obsáhlé celky. Neměli bychom opomenout, že objevování práce s nalezenými předměty a jejich kontextem šlo ruku v ruce se snahou sblížit umění s každodenním životem v moderní civilizaci. Umění je tak od určité doby plné předmětů denní potřeby v důvěrně známých i zcizujících situacích a každodenní život je plný umění.

Denisa Kujelová

Jdi zpět