Petr Dub / Deník přeživší

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

Petr Dub / Deník přeživší

24.01.2015 - 19.03.2015

Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 22. 1. 2015 v 19.00

Kurátor: Ondřej Chrobák

Petr Dub je (post)konceptuální umělec. Systematicky zkoumá médium závěsného obrazu, respektive aktuální pozici malby. Dubovy obrazy jsou sice nezpochybnitelným výsledkem manuální a dodejme, často velmi náročné a rafinované aktivity, přesto použité sloveso „zkoumá“ není v jeho umělecké praxi bezobsažným synonymem pro „maluje“. Odkazuje především k vědomé mentální aktivitě, která předchází tvorbě obrazů. Petr Dub je rovněž autorem jedné z mála, pokud ne jediné česky psané teoretické studie, která reflektuje lokální postkonceptuální malbu v kontextu aktuálního diskurzu umění. Práce, která vyšla knižně pod titulem Vybrané postkonceptuální přístupy v současné malbě, byla výstupem doktorského studia na brněnské FaVU. Studium v brněnském ateliéru Petra Kvíčaly a Milana Housera, stejně jako roční stáž na pražské umprumce u Jiřího Davida a Milana Saláka nebyly v Dubově případě pouze formální splnění povinnosti. Petr Dub dokázal v konfrontaci s výraznými, ale umělecky i lidsky rozdílnými osobnostmi pro sebe vydestilovat osobní lekci, která tvoří kompaktní základ jeho současné umělecké trajektorie. V gastronomii, což byla ostatně umělcova první profesní volba, by se jednalo o analogii k formátu „fusion cuisine“ kombinujícímu silné zázemí brněnského konceptualismu a odkaz pražského postmodernismu.

Název výstavy Deník přeživší nabízí jako jednu z variant čtení komentář k současné situaci. Za onu v podmětu zamlčenou přeživší může být dosazena Malba. Konceptuální myšlení a malba bývají v lokálních stereotypech vydávány za antagonistické směry. Obhájci malby viní konceptuální přístupy nejen z „nesrozumitelnosti“ současného umění, ale rovněž z přímé účasti na proklamaci „konce malby“, který byl pochopen především jako pokus o likvidaci konkurence. V roce 1997 proběhla v pražské Galerii Rudolfinum programová výstava věnovaná aktuální situaci malby nazvaná Poslední obraz. Postapokalyptický žargon bývá nejpozději od té doby povinnou součástí rétorického arsenálu sloužícího k reflexi aktuálního postavení malby. Pro Petra Duba, který se pohybuje na tektonickém zlomu dvou nesmiřitelných světů, představují podobné odkazy koketní hru. Mrká na obě strany, ale už se rozhodl, že zůstane singlem. Analogicky si počíná ve své umělecké praxi. Programově neopouští pole tradičního závěsného obrazu. Paralelně však na něj aplikuje strategie, které v historii posledních nejméně padesáti let postupně vedly k jeho zpochybnění a zavrhnutí. Scifi literatura pracuje s možností cestovat časem, kdy je možné zásahem do historie změnit či spíše zvrátit přítomnou hrozbu. Petr Dub neusiluje o revizi historie. Na to ví příliš mnoho. Zdá se, že se spíše snaží využít potenciál, který zůstal v minulosti na oltáři překotného, avantgardního postupu ladem. Hybridní status, kdy umělecké dílo zároveň obsahuje genetický kód svého zániku i (znovu)zrození, představuje pro nás přeživší jeden z relevantních důvodů dále se vážně zabývat uměním.

Ondřej Chrobák

Jdi zpět