Jiří Valoch / SLOVA

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

19.08.2015 - 02.10.2015

Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno

Vernisáž: 18. 8. 2015 v 18.00

Výstava Slova je jako kniha pro líné čtenáře s bystrou myslí. S minimem slov dosahuje maximálního účinku. Obsahuje tvorbu Jiřího Valocha, která se na způsob galerijní instalace představuje veřejnosti vůbec poprvé. Původně byla určená k privátnímu čtení, k osobní komunikaci formou korespondence s blízkými lidmi a podobně smýšlejícími kolegy, (případně ke snadné poštovní distribuci na zahraniční výstavy a přehlídky umění). Této formě sdílení odpovídá i její materiálová podoba: listy papíru, převážně ve formátu A4.

Cyklus 12 partitur – 12 filmů je možné řadit do oblasti tzv. konceptuální poesie. Jedná se o strohá, ovšem hluboce imaginativní sdělení řazená sekvenčně za sebou. Estetické kvality textu typické pro autorovu konkrétní a vizuální poesii z 60. let zde ustupují do pozadí ve prospěch samotného procesu čtení. Tím, že je tento text prezentován na stěně galerie, zároveň vzniká zajímavé propojení chůze a četby, fyzického a intelektuálního zážitku. (S fyzičností ve smyslu navození různých vjemů, vůně, barvy, gest a pohybu, Jiří Valoch pracuje opakovaně.) Další součástí výstavy jsou kresby věnované Gertě Pospíšilové (autorově životní partnerce, překladatelce a dlouhodobé zaměstnankyni Domu umění města Brna, jejíž odkaz by neměl být zapomenut).

Vše završuje textová instalace: před počátkem. Jedná se o převedení textu původně vytvořeného na formátu A4 na stěnu galerie. Je to opět častý princip Valochovy tvorby ze 70. let, kdy mu stránka papíru suplovala tehdy nedostupný prostor oficiálních galerií. Divák tak skutečně vstupuje do pomyslné knihy končící větou o univerzální moci jazyka. O jeho schopnosti vztahovat se ke stavu, kterého nedokážeme svou existencí dosáhnout. Textová instalace před počátkem tak otevírá volné pole představ a významů. Je to jako básníkova výzva na dobrodružnou cestu.

Text: Jana Písaříková

Jdi zpět