Ivan Pinkava / [ANTROPOLOGIE]

Reprezentativní výstava Michala Škody s názvem PROLÍNÁNÍ není retrospektivou, tematizuje ale neustálý tvůrčí dialog s minulostí, přítomností a možnou budoucností vlastní tvorby – kontinuální prolínání témat, významů, médií a materiálů. Je také pokračováním v soustředěné interakci s Místy se specifickými kvalitami. Škoda programově pracuje s redukovanou abstraktní formou a svá témata – zájem o prostor a architekturu, místo pro člověka, archivace bytí a každodennosti – realizuje přes různé techniky. Kresba patří spolu s autorskými knihami k hlavním vyjadřovacím prostředkům jeho tvorby a v posledních letech se jeho sochařský naturel znovu materializoval do objektů, které do jisté míry pracují s architektonickým tvaroslovím. Pokud velkoformátové kresby a objekty reprezentují esenciální a vysoce abstrahovaná díla, jejich pomyslným protikladem jsou Škodovy deníky a tzv. Records, kde přes bezprostřední kresebné a fotografické záznamy mapuje svou každodennost. Je to doslovný archiv umělcova bytí, kde se odehrává nespočet impulzů, i těch zdánlivě odlišných od toho, čím se reprezentuje.

Deníky a Records představují dvě kolekce ze Škodovy bohaté tvorby v oblasti autorské knihy rozvíjené od 90. let. Deníky reprezentují tradičnější formu ručně vázaného sešitu s klasickým stránkováním. Každý existuje v jediném kusu. Mají časosběrný charakter a číslování podle pořadí vzniku. Rozsáhlá kolekce deníků je postavena na černobílé autorské fotografii s uměleckými intervencemi v různých technikách. Fotografie se ve Škodově tvorbě objevila v roce 1996 v rámci první autorské knihy „Místa“. Následující desetiletí její podoba zrála a vyvíjela se prostřednictvím množství vizualizací a fotografických záznamů. Textová složka v denících absentuje a není zřejmé, zda je v nich možné lineárně „číst“. Zcela jasně ale ukazují, co všechno autora zajímá, co nezbytně poutá jeho oko a mysl. Deníky jsou soukromým polem umělcova experimentování, rezervoárem inspirací a idejí.Obrazy defilují jeden za druhým jako ze slovníku Škodova vnímání: struktury a rastry, nalezené architektonické situace, detaily, akcenty, horizonty a průhledy – nenápadné, ale formující momenty existence, ztišená kontemplativní krása. Fascinuje autorova schopnost generovat obraz za obrazem v bezchybné kompozici. Velice důležitá jsou sousedství obrazů na stránkách, objevuje se i perforace jako fyzický průnik do světa stránek následujících.

Records, jak nazývá Michal Škoda své kresební záznamy kombinovanou technikou na papíře formátu A4, jsou primární sdělení nejjednoduššími prostředky. „Kontinuální doteky“ – dialog s každodenností a výsledek nespočtu hodin nad čtvrtkou papíru, kdy soustředěná práce v ateliéru nabývá meditativních rozměrů. Elementární vizuální jednotky napovídají o vnitřní konstelaci složitějších obrazů a odhalují vlastní proces Škodovy tvorby. Autor využívá pro tyto záznamy techniky kresby, perokresby, malby i koláže, přidává kousky časově příslušné reality jako fotografie, frotáže, fragmenty různých tiskovin, půdorysy apod. V mnohem menší míře než v minulosti ale stále pracuje i s nápisy (přesněji se slovy) a typografickými kompozicemi. Specifikem Records je, že jednotlivé listy nejsou fixně vázané do vazby, a je možné je vybrat a využít k intervenování do prostoru, čímž představují jednoduchou a současně excentrickou podobu autorské knihy. Nebylo možné odolat unikátnosti brněnské Fait Gallery a nepřistoupit k tvořivé konfrontaci velkolepého industriálního prostoru s A4 kresbami a záznamy. Stovky kusů Records, umístěných bez kalkulu za sebou tak, jak vznikaly, se skládají v unikátní celek obrovského obrazu a reflektují Škodovo intenzivní analyzování prostoru a jeho možností. – „Prostoru jako fenoménu a nekonečného teritoria témat.“

31.05.2014 - 11.09.2014

Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 29. 5. 2014 v 19.00

Kurátor: Jiří Pátek

Ivana Pinkavu zajímají kategorie a obsahy, které nalézáme u samých kořenů západní civilizace. To jak jim rozumíme a jak přijímáme rozličné podoby, kterými se otiskují do naší duchovní a materiální existence, pro něj představuje mentální rozhraní, přes které je možné proniknout do prostor, v nichž je utvářeno naše vědomí. Ikonografie obrazů a způsob, jakým autor prezentuje vlastní tvorbu, osciluje s až obsesivní intenzitou kolem podstaty člověka. I přes tuto výraznou styčnou plochu však nelze říci, že by byly Pinkavovy obrazy divácky snadno přístupné. Nevolají totiž svou otázku: kdo jsme? v řádu obecného diskurzu.

Autorovo přemýšlení a tvorba jdou naopak zcela záměrně mimo tento diskurz, s jasným záměrem vyhnout se jeho nátlakovosti. Realizují se v hlubším ponoru. Pinkava totiž nikdy vnitřně nepřijal možnost redukce lidského společenství na síť utilitárních vztahů v podobě, jakou se pokusili imputovat do současného diskurzu proroci postmoderny. Všechny pocity prázdnoty, běsi a úzkosti, které probleskují jeho fotografiemi, mají svůj původ ve vědomí zahrnutí a připoutání k vyššímu nadindividuálnímu celku. Není to pozice, do níž se může kdokoli dosadit vlastní vůlí, což dává i poněkud jiný smysl praktikám, které z takové pozice vycházejí.

Zdůraznit tuto skutečnost právě u Ivana Pinkavy má svůj dobrý důvod. Sofistikovaná ikonografie plná odkazů a citátů z klíčových textů a uměleckých děl, od nichž jako civilizace odvozujeme svou identitu, vyloženě vybízí k tomu, opatřit autora etiketou postmoderního tvůrce. K tomu ovšem, jak bylo právě naznačeno, chybí hlubší předpoklady. Svým způsobem to potvrzuje také soubor fotografií nazvaný Remains, jehož prostřednictvím se Pinkava v roce 2012 podíval na své poslední tvůrčí období. Vedle dobře známých variací na tělo a tělesnost do něj zahrnul ve významné míře i obrazy docela obyčejných věcí. Vazby, které mezi sebou živé a neživé objekty vytvořily, jako by zpětně potvrzovaly to, co ti, kteří znají kompletní autorovu produkci, museli tušit už dávno.

Ivanu Pinkavovi šlo vždy o prověřování jemných distinkcí, hledání zlomových momentů a prostupů, v jejichž rámci je možné přijímat kvalitativně odlišné věci prostřednictvím identických kategorií. V expozici připravené pro Fait Gallery mají převahu fotografie z posledních let, které, jako určité novum, stimulují diváka, aby sledoval předkládané zrakem nezatíženým zaužívanými schématy. Co je ale možná důležitější, vybízejí i k úvahám, kam dál může jít Pinkavův zájem o archeologii mentality západního člověka. Protože stylizace, kterou zvolil u některých předmětů běžné potřeby, okupuje samu hranici pojmové komunikace. Pro recipienta připraveného nechat se navést popiskou a pak šifrovat rafinované kódování, na něž je u autora Pinkavova intelektuálního formátu zvyklý, musí být zjištění, že je nejdříve vtáhnut obrazovou plochou a až dlouho potom se začnou hlásit běžné čtecí mechanizmy, příjemnou změnou. Ta změna musí mít ale obdobu i někde hluboko v systému autorova uvažování.

Jiří Pátek

Jdi zpět