Katarína Hládeková a Jiří Kovanda / SIAMSKÝ STRÝC & MONTÁŽ

Reprezentativní výstava Michala Škody s názvem PROLÍNÁNÍ není retrospektivou, tematizuje ale neustálý tvůrčí dialog s minulostí, přítomností a možnou budoucností vlastní tvorby – kontinuální prolínání témat, významů, médií a materiálů. Je také pokračováním v soustředěné interakci s Místy se specifickými kvalitami. Škoda programově pracuje s redukovanou abstraktní formou a svá témata – zájem o prostor a architekturu, místo pro člověka, archivace bytí a každodennosti – realizuje přes různé techniky. Kresba patří spolu s autorskými knihami k hlavním vyjadřovacím prostředkům jeho tvorby a v posledních letech se jeho sochařský naturel znovu materializoval do objektů, které do jisté míry pracují s architektonickým tvaroslovím. Pokud velkoformátové kresby a objekty reprezentují esenciální a vysoce abstrahovaná díla, jejich pomyslným protikladem jsou Škodovy deníky a tzv. Records, kde přes bezprostřední kresebné a fotografické záznamy mapuje svou každodennost. Je to doslovný archiv umělcova bytí, kde se odehrává nespočet impulzů, i těch zdánlivě odlišných od toho, čím se reprezentuje.

Deníky a Records představují dvě kolekce ze Škodovy bohaté tvorby v oblasti autorské knihy rozvíjené od 90. let. Deníky reprezentují tradičnější formu ručně vázaného sešitu s klasickým stránkováním. Každý existuje v jediném kusu. Mají časosběrný charakter a číslování podle pořadí vzniku. Rozsáhlá kolekce deníků je postavena na černobílé autorské fotografii s uměleckými intervencemi v různých technikách. Fotografie se ve Škodově tvorbě objevila v roce 1996 v rámci první autorské knihy „Místa“. Následující desetiletí její podoba zrála a vyvíjela se prostřednictvím množství vizualizací a fotografických záznamů. Textová složka v denících absentuje a není zřejmé, zda je v nich možné lineárně „číst“. Zcela jasně ale ukazují, co všechno autora zajímá, co nezbytně poutá jeho oko a mysl. Deníky jsou soukromým polem umělcova experimentování, rezervoárem inspirací a idejí.Obrazy defilují jeden za druhým jako ze slovníku Škodova vnímání: struktury a rastry, nalezené architektonické situace, detaily, akcenty, horizonty a průhledy – nenápadné, ale formující momenty existence, ztišená kontemplativní krása. Fascinuje autorova schopnost generovat obraz za obrazem v bezchybné kompozici. Velice důležitá jsou sousedství obrazů na stránkách, objevuje se i perforace jako fyzický průnik do světa stránek následujících.

Records, jak nazývá Michal Škoda své kresební záznamy kombinovanou technikou na papíře formátu A4, jsou primární sdělení nejjednoduššími prostředky. „Kontinuální doteky“ – dialog s každodenností a výsledek nespočtu hodin nad čtvrtkou papíru, kdy soustředěná práce v ateliéru nabývá meditativních rozměrů. Elementární vizuální jednotky napovídají o vnitřní konstelaci složitějších obrazů a odhalují vlastní proces Škodovy tvorby. Autor využívá pro tyto záznamy techniky kresby, perokresby, malby i koláže, přidává kousky časově příslušné reality jako fotografie, frotáže, fragmenty různých tiskovin, půdorysy apod. V mnohem menší míře než v minulosti ale stále pracuje i s nápisy (přesněji se slovy) a typografickými kompozicemi. Specifikem Records je, že jednotlivé listy nejsou fixně vázané do vazby, a je možné je vybrat a využít k intervenování do prostoru, čímž představují jednoduchou a současně excentrickou podobu autorské knihy. Nebylo možné odolat unikátnosti brněnské Fait Gallery a nepřistoupit k tvořivé konfrontaci velkolepého industriálního prostoru s A4 kresbami a záznamy. Stovky kusů Records, umístěných bez kalkulu za sebou tak, jak vznikaly, se skládají v unikátní celek obrovského obrazu a reflektují Škodovo intenzivní analyzování prostoru a jeho možností. – „Prostoru jako fenoménu a nekonečného teritoria témat.“

Katarína Hládeková a Jiří Kovanda / SIAMSKÝ STRÝC & MONTÁŽ

03.10.2015 - 19.11.2015

Fait Gallery & Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 1. 10. 2015 v 19.00

Kurátor výstavy Siamský strýc: Pavel Vančát

Kurátor výstavy Montáž: Marika Kupková

Technická spolupráce: Ivan Svoboda

Netradiční formát výstav dvojice autorů Kataríny Hládekové (*1984) a Jiřího Kovandy (*1953) připravovaných paralelně dvěma kurátory ve dvou na sebe navazujících prostorech Fait Gallery záměrně reflektuje možnosti jejich spolupráce rozdílně. Zatímco ve zdánlivě klasičtějším pojetí výstavy Siamský strýc kurátora Pavla Vančáta je očekávatelný nosný retrospektivní ráz narušován vzájemným parafrázováním jejich již existujících děl a identity umělců se prolínají, až splývají, u nového společného projektu, druhé výstavy Montáž v kooperaci s Marikou Kupkovou, jsou naopak role obou autorů zřetelné a jejich vzájemné protnutí jasně ohraničené specifickým pojetím videoinstalace.

Denisa Kujelová, šéfkurátor Fait Gallery

Siamský strýc

Katarínu Hládekovou a Jiřího Kovandu spojuje nejen Hládekové doktorandské studium v Ústí nad Labem, ale i smysl pro ztišenou atmosféru a častý akcent na nečekaně transformovaný detail. Ale zatímco sama existence Kovandových děl je vždy tak trochu nesamozřejmá a nejistá, Hládeková je fabulační perfekcionistka; zatímco Kovanda je velmistr improvizace, Hládeková naopak konstruuje celé mikrosvěty. Jak tedy generačně i charakterově odlišná díla, která jsou spojena spíš vzájemnými sympatiemi, představit dohromady, dokonce ve dvou společných výstavách najednou?

Výstava Siamský strýc volně navazuje na řadu Kovandových různorodých spoluprací s jinými umělci, činí tak ale velmi radikálním způsobem: oba umělci se zde zcela vzdávají solitérnosti a vlastně i výsostného autorství svých děl a propojují je navzájem do srůstajících i dvoupólných objektů. Novější i starší díla obou autorů tu spolu nikoliv jen komunikují, ale i přímo splývají a morfují do kolektivních novotvarů, dovětků a vzájemných připomínek. Některé z nich vznikly společnou debatou, jiné jako jednostranná intervence ze strany jednoho z autorů, další improvizací přímo v galerijním prostoru (a také zápůjčkou od Kovandova vůbec největšího sběratele Richarda Adama). Kovanda tak nechá kurátorovo auto nabourat do Hládekové rodného domu, Hládeková kontruje hejnem kapesníků a řadou kaktusů. Do pohybu se dávají inspirace, aluze, kontexty, a nakonec i celá výstava.

To vše nám umožňuje vidět díla obou očima toho druhého, prizmatem jejich vlastní metody, optiky i světonázoru. Jako bychom se pak mezi jejich díly znovu a znovu ocitali v onom momentě, kdy se přibližující se magnety začínají buď přitahovat, nebo naopak odpuzovat. Vzniká tak zvláštní siamský dvojhlas dvou umělců (i přes dveře dvou kurátorů), zábavný nonverbální dialog dvou generací o odlišných východiscích, vzájemných vlivech i čisté radosti ze hry a překvapení, ale obecněji vzato také malá studie o principech současného umění, jeho autorství, inspirace a jejich stále rostoucí elastičnosti.

Pavel Vančát, RailJet W. A. Mozart, 22. 9. 2015

Montáž

Video Kataríny Hládekové a Jiřího Kovandy vytvořené speciálně pro danou výstavu je bez názvu. Tento text je právě proto krátkou úvahou nad jeho možnými označeními, která se pro něj v doslovné rovině nabízejí. Takže. Můžou to být Ruiny, protože Jiří Kovanda manipuluje s rozparcelovanou fotografií modelu vytvořeného Katarínou Hládekovou podle slavného obrazu The Ruins of Holyrood Chapel (1824), jenž namaloval Louise Daguerre podle vlastní diorámy. Ruiny symbolizují definitivní rozpad celistvosti původního obrazu, stejně jako dílčí pozůstatky mnoha mediálních forem, které mezi Daguerrovou diorámou a přítomným videem figurují.

Mohlo by být nazváno Hollyrood Chapel podle místa, kam údajně Daguerre nikdy nezavítal a jehož rekonstrukce odkazuje k opakovaně mediovaným obrazům, které se vlastně k realitě vlastně ani nevztahují. A to jak k realitě Hollyroodské kaple, tak k realitě jejího modelu vyrobeného Katarínou Hládekovou. Důraz na místopisné označení navíc upozorňuje na autorčinu volbu atraktivní pamětihodnosti hodné pohlednice z cest nebo puzzle skládačky (a kdysi i diorámy).

Ve shodě s názvem výstavy by se video mohlo jmenovat Montáž, protože staví na variování skladby konstantních prvků. Co je ale důležité, Kovandovy postupy jsou spontánní a nekorigované. Ve videu jsou záměrně zastoupeny všechny skladební varianty, které Jiří Kovanda vyzkoušel, aniž by z nich byly selektovány ty „lepší“ nebo upravováno jejich pořadí. Nešlo o to udělat film podle připraveného scénáře, ale zaznamenat vývoj myšlení performera při nakládání s východiskem, který si sám nezvolil. Takže video by se dalo nazvat Test, který byl uskutečněn Katarínou Hládekovou na Jiřím Kovandovi a který se současně odehrál v úrovni ojedinělé společné práce umělců podmíněné kurátorskou výzvou. (Stejně tak Učení nebo Osvojení, což už nás přivádí ke vztahu obou autorů v rovině někdejšího pedagoga a jeho studentky.)

Mohlo by se také jmenovat Trpělivost podle známé karetní hry, kterou hraje jediný hráč sám se sebou a která má nekonečné množství variant. Předmětem zaujetí diváka pak může být stejně tak očekávatelnost jako i překvapivost jeho postupů. Nota bene, když se hraje s kartami řekněme povědomé kulturně historické povahy.

Marika Kupková

Jdi zpět