06.05.2024
Fait Gallery MEM, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátor: Jiří Ptáček
Vernisáž: 22. 5. 2024 v 19:00
Události, které jsou přítomny v malířských kompozicích Tomáše Bárty, se odehrávají mezi dvěma prostory a příčkou mezi nimi. Tyto obrazy nutně spouštějí „zpětný chod“ historií evropské malby až kamsi k úvahám o konstrukci obrazového prostoru Leona Battisty Albertiho, které vtělil do svého klíčového spisu De pictura (1435). Namísto renesanční přehlednosti nám ale Bárta nabízí víceznačné prostorové vztahy a přízračnou iluzi objektů, které jeho obrazy obývají. Jako kdyby architektura plodila své vlastní duchy.
-
Fait Gallery & Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno
Vernisáž: 1. 10. 2015 v 19.00
Kurátor výstavy Siamský strýc: Pavel Vančát
Kurátor výstavy Montáž: Marika Kupková
Technická spolupráce: Ivan Svoboda
Netradiční formát výstav dvojice autorů Kataríny Hládekové (*1984) a Jiřího Kovandy (*1953) připravovaných paralelně dvěma kurátory ve dvou na sebe navazujících prostorech Fait Gallery záměrně reflektuje možnosti jejich spolupráce rozdílně. Zatímco ve zdánlivě klasičtějším pojetí výstavy Siamský strýc kurátora Pavla Vančáta je očekávatelný nosný retrospektivní ráz narušován vzájemným parafrázováním jejich již existujících děl a identity umělců se prolínají, až splývají, u nového společného projektu, druhé výstavy Montáž v kooperaci s Marikou Kupkovou, jsou naopak role obou autorů zřetelné a jejich vzájemné protnutí jasně ohraničené specifickým pojetím videoinstalace.
Denisa Kujelová, šéfkurátor Fait Gallery
Siamský strýc
Katarínu Hládekovou a Jiřího Kovandu spojuje nejen Hládekové doktorandské studium v Ústí nad Labem, ale i smysl pro ztišenou atmosféru a častý akcent na nečekaně transformovaný detail. Ale zatímco sama existence Kovandových děl je vždy tak trochu nesamozřejmá a nejistá, Hládeková je fabulační perfekcionistka; zatímco Kovanda je velmistr improvizace, Hládeková naopak konstruuje celé mikrosvěty. Jak tedy generačně i charakterově odlišná díla, která jsou spojena spíš vzájemnými sympatiemi, představit dohromady, dokonce ve dvou společných výstavách najednou?
Výstava Siamský strýc volně navazuje na řadu Kovandových různorodých spoluprací s jinými umělci, činí tak ale velmi radikálním způsobem: oba umělci se zde zcela vzdávají solitérnosti a vlastně i výsostného autorství svých děl a propojují je navzájem do srůstajících i dvoupólných objektů. Novější i starší díla obou autorů tu spolu nikoliv jen komunikují, ale i přímo splývají a morfují do kolektivních novotvarů, dovětků a vzájemných připomínek. Některé z nich vznikly společnou debatou, jiné jako jednostranná intervence ze strany jednoho z autorů, další improvizací přímo v galerijním prostoru (a také zápůjčkou od Kovandova vůbec největšího sběratele Richarda Adama). Kovanda tak nechá kurátorovo auto nabourat do Hládekové rodného domu, Hládeková kontruje hejnem kapesníků a řadou kaktusů. Do pohybu se dávají inspirace, aluze, kontexty, a nakonec i celá výstava.
To vše nám umožňuje vidět díla obou očima toho druhého, prizmatem jejich vlastní metody, optiky i světonázoru. Jako bychom se pak mezi jejich díly znovu a znovu ocitali v onom momentě, kdy se přibližující se magnety začínají buď přitahovat, nebo naopak odpuzovat. Vzniká tak zvláštní siamský dvojhlas dvou umělců (i přes dveře dvou kurátorů), zábavný nonverbální dialog dvou generací o odlišných východiscích, vzájemných vlivech i čisté radosti ze hry a překvapení, ale obecněji vzato také malá studie o principech současného umění, jeho autorství, inspirace a jejich stále rostoucí elastičnosti.
Pavel Vančát, RailJet W. A. Mozart, 22. 9. 2015
Montáž
Video Kataríny Hládekové a Jiřího Kovandy vytvořené speciálně pro danou výstavu je bez názvu. Tento text je právě proto krátkou úvahou nad jeho možnými označeními, která se pro něj v doslovné rovině nabízejí. Takže. Můžou to být Ruiny, protože Jiří Kovanda manipuluje s rozparcelovanou fotografií modelu vytvořeného Katarínou Hládekovou podle slavného obrazu The Ruins of Holyrood Chapel (1824), jenž namaloval Louise Daguerre podle vlastní diorámy. Ruiny symbolizují definitivní rozpad celistvosti původního obrazu, stejně jako dílčí pozůstatky mnoha mediálních forem, které mezi Daguerrovou diorámou a přítomným videem figurují.
Mohlo by být nazváno Hollyrood Chapel podle místa, kam údajně Daguerre nikdy nezavítal a jehož rekonstrukce odkazuje k opakovaně mediovaným obrazům, které se vlastně k realitě vlastně ani nevztahují. A to jak k realitě Hollyroodské kaple, tak k realitě jejího modelu vyrobeného Katarínou Hládekovou. Důraz na místopisné označení navíc upozorňuje na autorčinu volbu atraktivní pamětihodnosti hodné pohlednice z cest nebo puzzle skládačky (a kdysi i diorámy).
Ve shodě s názvem výstavy by se video mohlo jmenovat Montáž, protože staví na variování skladby konstantních prvků. Co je ale důležité, Kovandovy postupy jsou spontánní a nekorigované. Ve videu jsou záměrně zastoupeny všechny skladební varianty, které Jiří Kovanda vyzkoušel, aniž by z nich byly selektovány ty „lepší“ nebo upravováno jejich pořadí. Nešlo o to udělat film podle připraveného scénáře, ale zaznamenat vývoj myšlení performera při nakládání s východiskem, který si sám nezvolil. Takže video by se dalo nazvat Test, který byl uskutečněn Katarínou Hládekovou na Jiřím Kovandovi a který se současně odehrál v úrovni ojedinělé společné práce umělců podmíněné kurátorskou výzvou. (Stejně tak Učení nebo Osvojení, což už nás přivádí ke vztahu obou autorů v rovině někdejšího pedagoga a jeho studentky.)
Mohlo by se také jmenovat Trpělivost podle známé karetní hry, kterou hraje jediný hráč sám se sebou a která má nekonečné množství variant. Předmětem zaujetí diváka pak může být stejně tak očekávatelnost jako i překvapivost jeho postupů. Nota bene, když se hraje s kartami řekněme povědomé kulturně historické povahy.
Marika Kupková