Katarína Hládeková / ROZDĚLAT OHEŇ

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

Katarína Hládeková / ROZDĚLAT OHEŇ

13.11.2013 - 10.01.2014

Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno

Vernisáž: 12. 11. 2013 v 18.00

Kurátor: Michal Pěchouček

Katarína Hládeková se ve své tvorbě soustřeďuje především na magii zobrazování, podmínky a mechaniku vidění, kterou ostře a zároveň intuitivně odhaluje srze fotografie, plastiky a instalace. Zabývá se vztahy mezi objektem a technickým obrazem.Tato autorka si vystačí jen s minimem prostředků. Pro její střídmé a přehledné vizuální atrakce je například typické s jakým důmyslem využívá plastické možnosti běžného bílého kladívkového papíru, ze kterého vytváří většinu modelů určených k přímé prezentaci nebo následné dokumentaci.

Pro Fait Gallery připravila Katarína Hládeková volný cyklus, v němž, jak napovídá název výstavy,panuje fenomén ohně. Nejedná se o objektivizovanou studii, ale spíše o nezakryté poetické snění o nebezpečně dvojakém, ale především tvořivém živlu. Hládeková respektuje oheň jako dynamickou a archetypální sílu. Její snění se s jistou nostalgií obrací také k zápasu, který se zdá být již dávno dobojovaný, tedy k samotné historii technického obrazu, k technikám filmu a úsvitu fotografického média. Proto v obrazech a objektech klade největší důraz na lokalizacisvětelného zdroje, vrženého stínu a jeho zrcadlení, také na samotnou mechaniku snímání, fotografickou montáž nebo projekci pohyblivých obrazů formou praxinoskopu. Odkazy k prekinematografickým technologiím se však nikdy nestávají něčím důležitějším, než je samotný zobrazený předmět. Do imaginární a pečlivě uzavřené laboratoře této umělkyněi tentokrát proniká vnější realita pouze zbytkově skrze malou a přesně otevřenou skulinu. Zobrazení podmiňuje změněná perspektiva a posunuté měřítko celku i detailu.Vše máme možnost vidětv jakémsi uzavřeném prostředí, kde nacházímestopy probíhajících procesů a otevřených forem.

Touto výstavou Hládeková trochu ustupuje od principů muzeálního nebo definitivníhorámovánía adjustace, na které jsme u ní jako diváci uvyklí.Nabízí nám více autentický pohled do svémomentální tvůrčí dílny, protože tentokrát koncipovala výstavu s mnohem větší spontánností a vztahy mezi jednotlivými objekty studijní povahy ponechala ve stadiu klíčení.I přes vědomou možnost jisté neuspořádanosti, zůstává její pohledpronikavý, odhalující a kompletní.Chaos je vyloučen. K chaotičnosti se totiž Hládeková dlouhodobě staví jako ke kvalitě poněkud extrémní povahy. Slovy básníka Paula Valéryho: „Každá odchylka je osudná, výtvor je zničen. Jestliže se oheň zmírní nebo se příliš rozhoří, přivodí svým rozmarem pohromou..."

Jdi zpět