Pavla Sceranková / Staré světlo V ODDĚLENÍ GALAXIÍ

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

Pavla Sceranková / Staré světlo V ODDĚLENÍ GALAXIÍ

27.09.2014 - 13.11.2014

Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 25. 9. 2014 v 19.00

Kurátor: Jan Zálešák

Kolika věcem, které nás obklopují, opravdu rozumíme? I tak s nimi ale umíme zacházet, dotýkáme se jich, mluvíme na ně, uvádíme je do pohybu. V tvorbě Pavly Scerankové zaujímá toto hluboké a přitom nevědomé porozumění, které je jakoby vepsané do pohybů a které se právě v pohybech, dotecích a gestech utváří, významné místo.

V raných fázích své tvorby hledala Pavla Sceranková způsoby, jak „animovat“ – jak zobrazovat nebo tematizovat pohyb – a přitom zůstávat na poli sochařské či objektové tvorby. Příkladným výstupem tohoto hledání jsou objekty z cyklu Vzpomínka jako nová realita (2006). Trochu jiný přístup se uplatnil v novější sérii objektů Ano nebo ne (2010). Předměty, které dobře známe jako tiché společníky v našich pokojích a kuchyních (lampa, porcelánový servis), jako by před námi explodovaly, ale těsně před tím, než se jejich úlomky stihly rozlétnout do všech stran, někdo stiskl tlačítko PAUSE. Vedle prací, v nichž pohyb zůstává pouze jakousi nedořečenou možností, tvoří Sceranková také sochy a objekty, kterých se diváci mohou dotýkat, a mohou tak nejen pohledem, ale i pohybem aktualizovat obsahy, jež jsou v nich vloženy.

Instalace pro Fait Gallery MEM volně navazuje na autorčiny výstavy Žena na měsíci (Staroměstská radnice GHMP, 2013) a Souhvězdí (Atrium MG v Brně, 2013). V obou hledala způsoby, jak rozšířit dimenzi diváckého prožitku a porozumění vázaného na osobní a tělesnou zkušenost o metaforický přesun do vesmíru. Ohromná a pro většinu smrtelníků vpravdě nepředstavitelná velikost světa „tam venku“ tvořila v těchto výstavách kontrapunkt k „malé“ lidské zkušenosti ukotvené opět v „malých“, důvěrně známých předmětech.

Podobu instalace v galerii MEM významně ovlivnila setkání s dr. Bruno Jungwiertem z Oddělení galaxií při Astronomickém ústavu Akademie věd ČR. Rozhovory s odborníkem na dynamiku a vývoj galaxií přivedly Pavlu Scerankovou ke klíčovému motivu výstavy, jímž je srážka galaxií. Abychom docenili dramatičnost této události, musíme být schopni uvažovat v měřítkách a v časových úsecích vymykajících se téměř naší představivosti. Pokud by se lidský pozorovatel ocitl uvnitř podobné srážky, nebyl by si kvůli ohromným vzdálenostem mezi (potenciálně) kolidujícími tělesy vůbec ničeho vědom.

Tento paradox autorku zaujal a touha nechat diváky vstoupit doslova dovnitř kolidujících struktur se stala výchozím bodem při koncipování výstavy. Symbolický přesun do intergalaktického prostoru je v materiální rovině instalace spojen s intimním prostorem kuchyně či jídelny – tedy s prostorem, který, pomineme-li již poněkud přežitý kulturní stereotyp charakterizující jej jako ryze ženský, je především prostorem rodinným, prostorem sounáležitosti, ale také konfliktů a střetů. Uvedeme-li do pohybu kus podšálku nebo konvice, upevněného na konci otočné konstrukce, riskujeme reálnou srážku a zároveň animujeme model vesmíru. Naráží zde na sebe nejen nesouměřitelné velikosti, ale také nesouměřitelné časové dimenze. Lidský čas, v němž se rodíme, umíráme, propadáme lásce i sžíravé nenávisti, je v kontextu „vesmírného času“ galaktické srážky naprosto nicotný. Možná to ale platí i naopak, když se vědecká verze absolutna drolí pod emocemi, které může do pohybu uvést kus rotující kýčovité chinoiserie…

Jan Zálešák

Jdi zpět