ALENA KOTZMANNOVÁ / JAN ŠERÝCH / TISÍCIÚHELNÍK

Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.

Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).

Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.

Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.

I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.

Všimněme si, že například Zkažený obraz, Prasklina a další Pallovy práce vděčí za svoji existenci opravě náhledu na to, jaký smysl má chyba; chyba uměleckých dovedností nebo materiálu v tvůrčím procesu. Důsledné „dělání věci jen tak“ směruje autora k nevylučovaní chyby, trapnosti, nelibosti ani žádné jiné varianty na základě výsledku. Každé variantě uděluje potenciál intenzivního prožití, vlastní nesamozřejmé a léčivé krásy. To, se může zdát ve společnosti, organizované kolem pragmatického hledáni úspěchu a zisku vážnou chybou úsudku, naivitou. Avšak jakmile se prasklina otevře, krása chyby a zkaženosti už působí, coby zdroj terapie pomyslného zdravého rozumu.

T: Vít Havránek

[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.

[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad.

[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.

[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.

ALENA KOTZMANNOVÁ / JAN ŠERÝCH / TISÍCIÚHELNÍK

23.02.2012 - 30.03.2012

Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 22. 2. 2012 v 19.00

Kurátor: Jiří Ptáček

Bylo by bezesporu zajímavé pečlivě prozkoumat, jak se fotografická tvorba Aleny Kotzmannové potkává s vyprávěním příběhů. V jejím portfoliu nalezneme případy přímého akcentování vztahu mezi obrazy a (doprovodným) textem, jak tomu bylo u Rybích lidí v roce 2010, i spolupráci s Lenkou Vítkovou, která v galerii Hunt Kastner Artworks vkládala mezi fotografie útržky vlastní literatury. Kotzmannová také kdysi ilustrovala povídku Tomáše Pospiszyla (uveřejněnou časopisem Umělec) a později tutéž předlohu podložila fotografiemi při jejím zpracování ve formě videa. Vedle těchto faktických příkladů můžeme v některých jejích souborem objevit přímé i skrytější odkazy k filmu - médiu s vyprávěním tak silně spjatého, a v neposlední řadě pak mezi jejími cykly nalezneme takové, jejichž koncepcí odkazuje k času jako ustavujícímu činiteli obsahu (a časová dimenze je základní podmínkou jakékoliv narace). Aniž bychom v textu o společné výstavě s Janem Šerých měli sdostatek prostoru důkladně rozvinout tyto úvahy, berme jmenované příklady jako mírně nestabilní základy hypotézy, že otázky narace a narativity hrají v uvažování Aleny Kotzmannové významnou roli a jako jakési neartikulované sci-fi stojí pravděpodobně i za souborem nazvaným Undated.
Sousedství s pracemi Jana Šerých je ovšem tím vzácným okamžikem, kdy se lépe než kdy jindy odkrývají jiné implicitní rysy její tvorby. Tentokrát bezesporu vyzdvihuje formální aspekty Kotzmannové fotografování. Středová symetrie jejích zátiší a orámování žlutými pruhy se zrcadlí v Šerýchových striktních kresebných strukturách i ve fotoinstalaci Tornádo inspirované nalezeným snímkem ženy pózující fotografovi v dostatečné (?!) vzdálenosti od chobotu větrného víru. Šerých v ní vyšel ze dvou zachycených os - první tvoří žena stojící v ideálním středu záběru a druhý pokroucený sloup prachu otáčející se okolo svého oka. Roztočením fotografického tisku kolem vertikální osy Šerých podtrhl tento princip a ve shodě s vyzněním instalace svých kreseb jako by dával najevo, že adustace považuje za důležitější než samotná zobrazení (přestože právě adjustacemi se zpětně vztahuje ke znázorněnému).
Právě tato skutečnost nás vrací zpět k fotografiím Aleny Kotzmannové. Nejenže žluté pruhy po okrajích snímků mění perceptivní kvality snímků, také jako adjustace jsou komentářem k tomu, co je zachyceno na snímcích: předměty různě „adjustované“ a takto nastavené oku diváka (a objektivu fotografky).
Tisíciúhelník Aleny Kotzmannové a Jana Šerých by bylo lze přirovnat ke dvěma děrným štítkům přiloženým přes sebe. Na první pohled zřejmé formální příbuznosti a jimi zprostředkovávané téma „přiblížení“ (ad-juxtare), včetně kontrastujícího opaku u dlouhé sestavy stolů s vyloženými kresbami Jana Šerých, které se divákovi „vzdalují“, neboť si je vlastně nemůže řádně prohlédnout, by pak bylo lze považovat za k sobě přiléhající otvory v těchto štítcích. Před těmito aspekty by ale neměla ustoupit příliš do pozadí ani poslední metaforická evokace, které jsem si ve spojení jejich tvorby všiml. Jak Šerých tak Kotzmannová vytvářejí Tisíciúhelníkem prostředí referující k výsostně uměleckým problémům. Působivost vybraných obrazů vyvolávající silnou afektivní i asociativní reakci, ale rovněž jakási laboratorní atmosféra výstavy, ovšem společně utvářejí obecně srozumitelný klíč i pro diváky upřednostňující emoce a představy. A tím se z jiné strany opět dostáváme na dohled k vyprávění příběhů, u kterého jsme začali.

Jiří Ptáček

Jdi zpět