21.02.2024 - 04.05.2024
Fait Gallery, Ve Vaňkovce 2, Brno
Kurátoři: Denisa Kujelová a Vít Havránek
Vernisáž: 21. 2. 2024 v 19:00
Vytvářet obraz hlínou z moravského sadu znamená zapomenout na modernistickou tradici expresionismu, fauvismu, impresionismu i to, co jim předcházelo. Pro toho, kdo každý den nemaluje, může takové rozhodnutí vypadat snadně. Ale není, poněvadž malíř i obraz přichází o potěšení štětce míhajícího se po paletě a plátně, o efekty, jež barva zprostředkovává. Pro nás i návštěvníky jsou hliněné obrazy, z nichž jeden dal název výstavě, vstupní brankou do doposud nejrozsáhlejší výstavní prezentace tvorby Mariana Pally. Vnikáme do Pallovy tvorby přibližně ze středu jejího materiálního sedimentu, doslova se nabouráváme, jako venkovští učitelé, do centra obří krtiny. Protože v souladu s autorovým programem nejde o retrospektivu úplnou ani vědeckou. Ale zpravidla, nebo občas, přehlídku taxonomickou (zkoumání druhové rozdílnosti artefaktů) i náhodnou.
Hned první Pallova účast na veřejné přehlídce mladých brněnských výtvarníků (1971) zaujala Jiřího Valocha, pro kterého byl obraz Příroda čímsi „na první pohled odlišný“[1].To vedlo k jejich seznámení a Palla se od té doby stal aktivním členem a hybatelem dnes již legendárního[2] brněnského okruhu. Jeho ateliér v Kotlářské ulici poskytl zázemí mnoha setkáním, debatám, ateliérovým výstavám i performancím pozvaných hostů. Ona osobitost, která Valocha upoutala, nebyla viditelná jen na pozadí konformního umění tehdejší doby, ale charakterizovala Pallovu tvorbu i uvnitř brněnského okruhu. Spočívala v sousedství dvou protikladů. Vážnosti, plynoucí z prožívání landartových nebo kreslicích performancí (Na tomto obraze jsem existoval dva dny a snědl 7799 zrnek rýže, 24 hodin, Cesta za dotykem, Kresby čajem ad.), a humoru, nebo přesněji řečeno naivity, trvale přítomné už od nejranějších maleb (Moji rodiče, Příroda ad.).
Neboť Palla se sám označuje za naivního konceptualistu[3]. Východiskem pro tento konceptualismus nebyl Duchamp, ani jeho osobitý vykladač Kossuth, ale spíše Magrittův obraz Toto není dýmka. Jazyk, idea a definice umění, kolem nichž gravituje zájem angloamerických konceptuálních umělců, má u Pally podhoubí v próze, poezii a čím dál významněji v zenové spiritualitě. Humor, naivita, sebekritičnost, empirické pozorování, popis evidentních faktů, absurdní otázky, paradoxy, velká témata filozofie života. To vše nalézáme zhuštěné v každé jedné Pallově básni, objektu, obrazu, které vznikají proto, že autor chce „intenzivně prožívat“, ale zároveň „dělat věci jen tak“. Tvorba a zenová praxe se oboustranně prostupují.
Koncept zapomínání modernity zmíněný v úvodu (jedině s výjimkou konceptuálního umění) autor zužitkoval pro pohyb v historii, jež ji daleko předcházela. Na projevy ducha doby a aktuálnosti už mohl nahlížet s bodrou vlídností jeskynního muže. Neboť malba klackem nebo částmi těla, neolitická keramičnost, otiskování a další prehistorické praktiky mají v jeho práci významné místo. Snad díky předmoderní perspektivě se jeho práce se samozřejmostí konstituovala z pozic dnes aktuální mezidruhovosti a radikální udržitelnosti. K ní nedošel četbou Bruna Latoura, ale uvážlivou meditací nad realitou, jež ho obklopuje.
I dnes živý esej Proti intepretaci[4], upozorňuje na zjednodušení (nepochybně související s konceptuálním uměním), kterého se teorie umění dopouští, pokud zapomíná na kvality vznikající při prvotním smyslovém vnímání a hodnotu díla posuzuje pouze prostřednictvím intepretace. Sontag připomíná „zkušenost čehosi kouzelného, magického“, již zažívala prehistorická bytost v jeskyni Lascaux. Pallův konceptualismus si byl mozkové jednostrannosti vědom a do tvorby zapojoval části těla i přírodu. Promítat ideální okouzlení do vzdálené francouzské jeskyně, jak to učinila newyorská teoretička, nebylo pro Pallu řešením, oproti tomu demonstruje, že ho může zažít každý v prostředí, jež ho obklopuje. V jeho případě i mezi městy, Brnem, vesnickým domem s dvorkem a zvířectvem a kosmickou přírodou.
[1] VALOCH, Jiří. Marian Palla: Ticho, čekání a dech (kat. výst.). Galerie Na bidýlku, Brno, prosinec 1987.
[2] Připomeňme zde publikace a výstavy Barbory Klímové, dlouholetý výzkum Jany Písaříkové a Ondřeje Chrobáka archivu Jiřího Valocha v MG v Brně, stejně zaměřený výzkum Heleny Musilové, katalogy prací Vladimíra Ambroze (Tomáš Pospiszyl), ČS koncept 70. let Denisy Kujelové (ed.), Akční umění Pavlíny Morganové ad.
[3] Marian Palla, Naivní konceptualista a slepice,2014.
[4] Susan Sontag, „Proti interpretaci“. In: Kritický sborník, r. 14, č. 3, s. 1–9. Esej byla poprvé publikována v roce 1964.
-
Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno
Vernisáž: 21. 11. 2013 v 19.00
Kurátor: Jiří Ptáček
Fait Gallery poskytla Tomáši Bártovi prostor MEM rok od uspořádání jeho samostatné výstavy Softcore. Bárta během této doby ovšem prošel zásadním obdobím revize dosavadních výrazových prostředků. Softcore uzavíraly malby, jimiž se otevřeně přihlásil k modernistické estetice. Následovalo zjednodušování komplikovaných abstraktních spletí a formulování střídmější geometrické osnovy, v níž se začaly odrážet inspirace deskriptivní geometrií, antickým řádem a konstruktivismem. Důraz na malbu jako derivát minulosti obrátil Bártovu pozornost k archeologickým metaforám, které se fakticky uplatňují v postupech vrstvení, pronikání a odkrývání.
Kurátor Jan Zálešák v textu k výstavě Softcore správně položil důraz na pozvolnou „sedimentaci“ a „pohyb v pomalu rostoucí množině prvků“ v malířském vývoji Tomáše Bárty. Rok poté můžeme před novými obrazy konstatovat, že jsou zatím nejradikálnějším zlomem v autorově malířské tvorbě, zároveň ale podotknout, že tím neopustila dříve prozkoumávané teritorium. Zatímco výstava Někdy, ve chvíli jakéhosi záblesku, se probudím a obrátím směr svého pádu v ostravské Galerii Dole na jaře letošního roku zachycovala krystalizaci Bártova nového výtvarného názoru, u souboru středních formátů z Things You Can‘t Delete již vidíme rozvinutý rejstřík nových motivů a postupů. Hybným faktorem se v nich stalo uvědomění si vlastních kořenů v modernistické tradici. Zároveň s ním se začala zcelovat fragmentarizovaná skladba obrazových kompozic. Na nových malbách se tak dokola opakuje stejný princip – strukturální podmalba ovlivňuje podobu plošného nátěru a kompozici uzavírá dominantní znak v prvním plánu.
Jan Zálešák vztahoval vlastní charakteristiku Bártova vývoje na období po absolutoriu na Fakultě výtvarných umění v Brně. Předobrazy jeho současné tvorby je ale třeba hledat v dávnější minulosti – v posledních dvou až třech letech studia v malířském ateliéru Petra Kvíčaly. Právě tehdy Bárta poprvé transmutoval své inspirace ze stavebních konstrukcí, protoarchitektur a reziduí stavební činnosti v lapidární abstraktní tvarosloví. A právě tehdy se v jeho obrazech objevilo „dominantní těleso“, jakýsi „hmotný útvar“, od kterého se obraz odvíjel nebo ke kterému zbytek obrazu směřoval. Obrazy z Things You Can‘t Delete jsou v tomto ohledu prvním Bártovým návratem k tomuto zdroji, třebaže zahrnutému do nových souvislostí.
Názvem výstavy narážíme na obsah kolektivní a osobní paměti v Bártově práci. Jsou věci, které nemůžeme vymazat, kterým se nemůžeme vyhnout a ke kterým se vždycky vrátíme. Není to vždy záležitostí vůle. Francouzský psychoanalytik Jacques Lacan rozlišoval mezi objektem touhy a její příčinou. Jeho vykladač Slavoj Žižek tuto distinkci popsal následovně: „Zatímco objektem touhy je prostě objekt, po kterém toužíme, příčinou touhy je charakteristický rys, kvůli kterému po tomto objektu toužíme (nějaký detail, jehož si obvykle nejsme vědomi a někdy jej dokonce přehlížíme jako překážku, jako to, navzdory čemu po objektu toužíme).“ V obrazech z Things You Can‘t Delete překvapivě nalézáme spíše příčiny touhy než její objekty. Nejde totiž ani tolik o náměty mříží a ráhen či o postupy vrstvení a proškrabávání, jako spíše o rysy a detaily, které ho nutí toto a takto malovat – znovu, opakovaně a s posunem vpřed návratem.