Veronika Vlková & Jan Šrámek / ZDROJ

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

Veronika Vlková & Jan Šrámek / ZDROJ

07.05.2014 - 20.06.2014

Fait Gallery PREVIEW, Dominikánské nám. 10, Brno

Vernisáž: 6. 5. 2014 v 18.00

Host: Martin Baar

Kurátor: Martin Mazanec

Skořepina strojově odvíjejícího se výstavního prostoru s knihou s černými listy. Výstava Zdroj Veroniky Vlkové a Jana Šrámka existuje v rámci série vzájemných výstavních spoluprací, které byly založeny na montáži obrazových předloh a jejich formálního i obsahového prolínání. Spolupráce, která prochází skrze postupné splynutí individuálních stylů, je v rámci jednotlivých výstav podmiňována námětem, který ovlivňuje i proces a dynamiku v tvorbě.

Výstavy Nemusí se hned rozednít (Galerie Školská, Praha 2012) a Ztracená perspektiva (Chodovská tvrz, Praha 2012) stavěly vnější krustu na mytologicky laděném příběhu, který byl součástí animovaného videa a samostatné publikace. Dvojice výstav Kouzlo zapomnětlivosti (Galerie Blansko, 2013) a Dostaneš, co uneseš (NauGallery, Praha 2013) zase opíraly svůj skelet o mýtický příběh leteckého ztroskotání na Krymu, v němž hlavním hrdinou byl pod plstí vlastního příběhu schovaný Joseph Beuys. Jestliže první dvě výstavy byly založeny na podobenství o dívce žijící v postapokalyptické krajině a ústředním formátem byla animace a kniha, tak příběh parafrázující velmi volně zpověď umělce byl galerijní ilustrací sestávající z mozaiky akvarelů, počítačových ilustrací, objektů a animací zahrnujících šíři symbolických i kulturních motivů.

Oživení postav z akvarelů a kreseb se v předešlých výstavách dělo skrze jejich animaci a střih, na kterých oba autoři spolupracovali s Martinem Búřilem. Aktuální projekt naopak pracuje nejvýrazněji s realitou ve výstavě zažívaného času. Vede k úvahám o hybnosti obrazů, které jsou statické, ale i volně se pohybující v předem nedefinovaném prostředí vlastní krajiny. Projekce uprostřed prostoru je neustále se proměňujícím obrazem, který nebude nikdy totožný. Galerie je tak obrazně přestavěna v deskovou hru, která je přístupná ze stránek černé knihy, skrze projekci nebo absurdní pohyb předmětů rytmizujících „galerijní čas“. Podněty jsou kladeny k odhalování neustále zakoušeného prostoru, k jeho doslovné i ryze literární prostupnosti na základě přítomnosti hranic samotné výstavy.

Slova z knihy, obrazy na stěně a zvukomalebná robotika mechanismů oživují obsah výstavy, který není předem definován, jen je „odvozován“ skrze symboly a archetypy literárních žánrů. Prostor výstavy Zdroj s hostujícím Martinem Baarem je otevřením dalšího z námětů pro Veroniku Vlkovou a Jana Šrámka. Poprvé se nejedná o společnou výstavu ve smyslu kombinace nebo montáže dílčích autorských děl, ale o proces společné výstavní artikulace.

Martin Mazanec

Jdi zpět