Výběr ze sbírky FAIT GALLERY

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

Výběr ze sbírky FAIT GALLERY

23.02.2012 - 17.05.2012

Fait Gallery, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 22. 2. 2012 v 19.00

Kurátorka: Denisa Kujelová

Sbírka Fait Gallery se širšímu publiku poprvé představí výběrem z děl předních představitelů československé předválečné a meziválečné avantgardy. Vybraná díla Antonína Procházky, Emila Filly, Františka Foltýna, Josefa Čapka a dalších jsou v rámci nástinu profilace sbírky a jejího propojení s kolekcí současného umění prezentovaném ve Fait Gallery Preview doplněna o grafické práce etablovaných autorů z druhé poloviny 20. století - Aleny Kučerové, Milana Grygara a Jana Kubíčka.

Výstavě dominují díla Antonína Procházky, která odráží autorovo několikaleté úsilí o ovládnutí všeobecné platnosti díla za pomoci geometrie a inspirací uměním starověkých kultur. Skrze tendence blízké neortodoxním kubistům Metzingera a Gleizese a Delaunayovu orfismu Procházka překročil kubismus postupnou redukcí tvaru a naprosto osobitou stylizací, plnou výrazně barevných, zakřivených tvarů a točitých volut. Jeho malba postupně nabírala na objemech a plasticitě, umocňované používání neobvyklých materií. V letech 1925-1926 Procházka dospěl k novoklasicismu ovlivněnému figurálním umění archaického Řecka, starého Říma, helénistického Egypta a Indie.
Převážně kubistická malířská díla doplňuje bronzový odlitek slavné plastiky Úzkost (1911) od Otto Gutfreunda. Plastika je obecně chápána jako první socha nejen českého, ale rovněž světového kubismu. Odezvy českého kuboexpresionismu jsou zřetelné i na plátně Františka Foltýna (Na stavbě, 1924), ve kterém vrcholil jeho bytostný zájem o figuru v příznačných ostře lomených tvarech a robustním výrazu. Důraz na sociální téma a na zjednodušené, věcné zobrazení kulminoval v roce vzniku obrazu, kdy se Foltýn stěhoval do Paříže a tam se pod silným vlivem okolí, mimo jiné i Františka Kupky, začínal věnovat výhradně abstraktnímu umění.
Pociťovaná potřeba reagovat na vzrůstající nebezpečí nacismu ve třicátých letech je zřejmá na díle Josefa Čapka. Námět války je v této době středem malířského zájmu také pro Emila Fillu. Protože Filla i Čapek byli zatčeni gestapem již první den války a uvězněni v koncentračním táboře, byla Fillova díla z let 1938–1939, vesměs z okruhu Bojů a zápasů a duelů Héraklových, vystavena poprvé v roce 1945 v pražském Mánesu. Bohatou sochařskou produkci Emila Filly zastupuje na výstavě Hlava ženy, která je záměrně konfrontována surrealistickou plastikou Dívka s děckem od Vincence Makovského z roku 1933.
Z kubismu původně vycházel také Milan Grygar, poválečný žák Emila Filly na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. V expozici je představen souborem akustických kreseb Antifon, které jsou svébytnou realizací vizuálního přepisu zvukových událostí. Fenoménu zvuku se Grygar věnuje od roku 1963. Grafička Alena Kučerová zase od roku 1963 užívá ve svých pracích perforování a od roku 1965 vystavuje vedle grafických listů rovněž použité matrice jako svébytná umělecká díla. V sedmdesátých letech vystřídala výjevy zcela běžných lidských situací žánrová témata a v jejích grafikách se objevil motiv zvířat. V letech osmdesátých figuraci zcela nahradila krajinářskými motivy. Jako krajinář naopak začínal Jan Kubíček, jenž přes ojedinělou formu lettrismu dospěl přísným rozborem řádu a bádáním v oblasti formy až ke zcela autonomní racionalistické geometrii.

Jdi zpět