KATEŘINA VINCOUROVÁ / ZAPOMENUTO V PAMĚTI

Reprezentativní výstava Michala Škody s názvem PROLÍNÁNÍ není retrospektivou, tematizuje ale neustálý tvůrčí dialog s minulostí, přítomností a možnou budoucností vlastní tvorby – kontinuální prolínání témat, významů, médií a materiálů. Je také pokračováním v soustředěné interakci s Místy se specifickými kvalitami. Škoda programově pracuje s redukovanou abstraktní formou a svá témata – zájem o prostor a architekturu, místo pro člověka, archivace bytí a každodennosti – realizuje přes různé techniky. Kresba patří spolu s autorskými knihami k hlavním vyjadřovacím prostředkům jeho tvorby a v posledních letech se jeho sochařský naturel znovu materializoval do objektů, které do jisté míry pracují s architektonickým tvaroslovím. Pokud velkoformátové kresby a objekty reprezentují esenciální a vysoce abstrahovaná díla, jejich pomyslným protikladem jsou Škodovy deníky a tzv. Records, kde přes bezprostřední kresebné a fotografické záznamy mapuje svou každodennost. Je to doslovný archiv umělcova bytí, kde se odehrává nespočet impulzů, i těch zdánlivě odlišných od toho, čím se reprezentuje.

Deníky a Records představují dvě kolekce ze Škodovy bohaté tvorby v oblasti autorské knihy rozvíjené od 90. let. Deníky reprezentují tradičnější formu ručně vázaného sešitu s klasickým stránkováním. Každý existuje v jediném kusu. Mají časosběrný charakter a číslování podle pořadí vzniku. Rozsáhlá kolekce deníků je postavena na černobílé autorské fotografii s uměleckými intervencemi v různých technikách. Fotografie se ve Škodově tvorbě objevila v roce 1996 v rámci první autorské knihy „Místa“. Následující desetiletí její podoba zrála a vyvíjela se prostřednictvím množství vizualizací a fotografických záznamů. Textová složka v denících absentuje a není zřejmé, zda je v nich možné lineárně „číst“. Zcela jasně ale ukazují, co všechno autora zajímá, co nezbytně poutá jeho oko a mysl. Deníky jsou soukromým polem umělcova experimentování, rezervoárem inspirací a idejí.Obrazy defilují jeden za druhým jako ze slovníku Škodova vnímání: struktury a rastry, nalezené architektonické situace, detaily, akcenty, horizonty a průhledy – nenápadné, ale formující momenty existence, ztišená kontemplativní krása. Fascinuje autorova schopnost generovat obraz za obrazem v bezchybné kompozici. Velice důležitá jsou sousedství obrazů na stránkách, objevuje se i perforace jako fyzický průnik do světa stránek následujících.

Records, jak nazývá Michal Škoda své kresební záznamy kombinovanou technikou na papíře formátu A4, jsou primární sdělení nejjednoduššími prostředky. „Kontinuální doteky“ – dialog s každodenností a výsledek nespočtu hodin nad čtvrtkou papíru, kdy soustředěná práce v ateliéru nabývá meditativních rozměrů. Elementární vizuální jednotky napovídají o vnitřní konstelaci složitějších obrazů a odhalují vlastní proces Škodovy tvorby. Autor využívá pro tyto záznamy techniky kresby, perokresby, malby i koláže, přidává kousky časově příslušné reality jako fotografie, frotáže, fragmenty různých tiskovin, půdorysy apod. V mnohem menší míře než v minulosti ale stále pracuje i s nápisy (přesněji se slovy) a typografickými kompozicemi. Specifikem Records je, že jednotlivé listy nejsou fixně vázané do vazby, a je možné je vybrat a využít k intervenování do prostoru, čímž představují jednoduchou a současně excentrickou podobu autorské knihy. Nebylo možné odolat unikátnosti brněnské Fait Gallery a nepřistoupit k tvořivé konfrontaci velkolepého industriálního prostoru s A4 kresbami a záznamy. Stovky kusů Records, umístěných bez kalkulu za sebou tak, jak vznikaly, se skládají v unikátní celek obrovského obrazu a reflektují Škodovo intenzivní analyzování prostoru a jeho možností. – „Prostoru jako fenoménu a nekonečného teritoria témat.“

KATEŘINA VINCOUROVÁ / ZAPOMENUTO V PAMĚTI

01.06.2012 - 07.09.2012

Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 31. 5. 2012 v 19.00

Kurátor: Didier Montagné

Přítomnost jako chvění

Co lze očekávat od konfrontace s novým dílem umělkyně, která se na tak dlouhou dobu odmlčela? Je snad jeho záměrem nás svou nenucenou ojedinělostí, až prapodivností svléci donaha? Aspiruje snad na to, ukázat co se za celou tu dobu změnilo a co naopak všemu navzdory přetrvává, a sice osobní vlastnictví autorky samé, její etika ovlivněná filozofem Pierrem Audim a jeho cestou „jak porozumět životu“?

Ať už je to jak chce, tváří v tvář novým pracím Kateřiny Vincourové lze nepochybně vypozorovat zřetelný posun od tématu vnitřního napětí, až chaotického pnutí, které poukazuje na nevyzpytatelnost lidské tělesnosti a smysl neuchopitelné fyzické touhy, jež charakterizuje její dřívější tvorbu, k čistému rozvinutí se do prostoru redukovaného do skladby linií, které se v něm zároveň jakoby ztrácejí a současně jej určují. Jinými slovy, zatímco dříve pojednávalo dílo autorky o tom, co je uvězněno kdesi v nitru a touží vyjít na světlo, nyní jakoby elegantně a křehce popisovalo to, co vyšlo zvolna a svobodně na povrch. Kateřina Vincourová vtiskla dílu tvar pomíjivosti, jež je příznačná pro každou hmotnou věc i život každého jsoucna.

Nové práce autorky krom toho ukazují na její jedinečný výraz a rukopis i zjevnou znalost použitých materiálů (různých druhů látek, spodního prádla, nití a jiné galanterie). Díváme-li se na to, jak Kateřina Vincourová pracuje s materiály, nemůžeme přehlédnout ženský prvek v její tvorbě. Autorka jim dává nový význam a funkci různými způsoby jejich použití. Degraduje jejich obvyklou užitnou hodnotu a poetickým způsobem zvýrazňuje jejich vnitřní fyzikální vlastnosti (roztažnost hedvábné látky, zvláštní barvu obnaženého lidského těla i schopnost ramínka spojovat nízké s vysokým, vertikální s horizontálním atd.). Zcela nové a originální materiály vetknuté nenásilně do jejích konceptů zdaleka neukazují veškeré možnosti svého dalšího použití. V kombinaci s ojedinělým způsobem práce naopak dodávají dílu Kateřiny Vincourové jedinečnou čistotu a poetiku. Mezi tím, co se změnilo, mezi tím, co zůstává, mezi touto novou trpkou studií prostoru, která je v kontrastu s metaforickou jásavostí použitých materiálů, lze nicméně rozpoznat diskrétní, avšak vtíravé pojítko, které její práci sjednocuje – přítomnost jako chvění.

Didier Montagné, kurátor

Jdi zpět