KATEŘINA VINCOUROVÁ / ZAPOMENUTO V PAMĚTI

Autory kolektivní výstavy Druhá strana fotografie spojuje nevšední vizualita, konzistence světla i koncepce jednotlivých fotografií zpochybňující zažité konvence. Vybrané práce dvojice Lukáše Jasanského a Martina Poláka, Michala Kalhouse, Aleny Kotzmannové, Marie Kratochvílové a Markéty Othové v dialogu s osobním pojetím fotografie Jana Svobody a jemnými intervencemi Jiřího Kovandy umožňují skrze jejich sdílenou citlivost nahlédnout skrytou realitu světa v nečekaném detailu.

Výběr analogových, z větší části černobílých fotografií zdánlivě zachycuje to, co dokáže vidět téměř každý z nás. V mnoha případech banální a někdy až nefotogenické situace, často ještě zdůrazněné záměrně neškolenou formou až na hranici amatérské fotografie, mohou leckdy vzbuzovat rozpaky. Nicméně všednost v jejich podání otevírá široké hranice možností krásy, nad kterými bychom se pravděpodobně bez jejich pomoci nezamýšleli. V kapitole Heroismus vidění to vystihla Susan Sontag: „Prostřednictvím fotografie nikdo nikdy nenalezl ošklivost. Mnozí tak ale objevili krásu. Kromě případů, kdy je fotoaparát použit k dokumentaci či jako součást společenského rituálu, je tím, co nutí lidi fotografovat, snaha shledávat něco krásným…“[1]

Všichni vybraní umělci, stejně tak jako Jan Svoboda (1934–1990) od konce 60. let, různými způsoby překračují ověřené principy a kánony fotografie a ve svém osobitém podání záměrně zpochybňují její údajné poslání a formální dokonalost. Rozšiřují ji tak o nové možnosti uchopení i percepce: „Věci, které dělám, neprokazují žádný um. A chci, aby ho neprokazovaly. Chci, aby nebyly hezké, aby byly co nejobyčejnější, aby neoslňovaly, nešokovaly, nepřekvapovaly…“[2] Stejně jako Svobodova tvorba, tak i práce daných umělců neměla tedy nikdy aspiraci odpovídat standardním fotografickým postupům a podobně jako on se i někteří ze jmenovaných umělců a umělkyň vyhranili i vůči samotnému označení fotograf/ka. Teoretici Pavel Vančát a Jan Freiberg pro své širší uvažování a uchopení tohoto média zavedli výstižný název tzv. nefotografie[3], a navázali tak na termín anti- či ne-fotografie, který v souvislosti s postmoderní fotografií již v roce 1976 definovala Nancy Foote[4].

Jejich fotografie jsou si blízké promyšlenou prací s technickou nedokonalostí, svébytnou tonalitou úzké škály šedé a často také užitím velkých formátů v ostrém kontrastu s intimitou i domnělou banalitou jimi volených námětů. Obdobně jako Svoboda se zaměřují na svá bezprostřední okolí, mnohdy prostředí svých domovů a na běžné předměty, se kterými privátní prostor sdílíme. Ve fotografii budované jako autonomní plocha je pak také důležitá role světla v jeho odrazu a pohlcování a vztah předmětů k jejich pozadí, kdy je jeho vymezení častokrát tak jemné, že obě roviny spolu téměř splývají. To pochopitelně umocňuje i zúžená tonalita šedé ve volbě černobílé fotografie: „Protože černobílé konfigurace jsou teoretické, nemohou ve světě skutečně existovat. Ale černobílé fotografie existují skutečně. Jsou totiž obrazem pojmů teorie optiky, to znamená, že vznikly z této teorie. […] V tom spočívá jejich osobitá krása, totožná s krásou pojmového universa. Mnozí fotografové proto také dávají přednost černobílým fotografiím, protože se v nich jasněji odhaluje vlastní význam fotografie, totiž svět pojmů.“[5]

Na výstavu jsou s ohledem na odkaz Jana Svobody a jeho výjimečnou senzitivitu vybrány z širší tvorby jednotlivých autorů ty fotografie, v nichž lze rozpoznat formy a postupy více či méně odkazující k Svobodově dílu. Vzhledem k velmi úzké tematické profilaci výstavní koncepce byly tak ve spolupráci s autory vybrány snímky z různých cyklů a v některých případech i diptychů, a je tak nutno upozornit, že jejich význam, který byl v původním kontextu stanoven prostřednictvím kompozice svých celků, je pro tuto specifickou událost pozměněn.

[1] SONTAG, Susan. O fotografii. Brno, Praha a Litomyšl: Barrister & Principal a Paseka, s. 80.

[2] OTHOVÁ, Markéta; CÍSAŘ, Karel; JANÍČKOVÁ, Adéla, a NOVOTNÝ, Michal. Markéta Othová: již brzy. V Praze: Národní galerie, 2022, s. 7.

[3] VANČÁT, Pavel, a FREIBERG, Jan (eds.). Fotografie?? / Photography?? (kat. výst.). Klatovy: Galerie Klatovy / Klenová, 2004.

[4] FOOTE, Nancy. The Anti-Photographers. Artforum, září 1976, roč. 15, č. 1., s. 46–54. Také zde:

Douglas FOGLE (ed.). The Last Picture Show. Artists Using Photography, 1960–1982 (kat. výst.). Minneapolis: Walker Art Center 2003, s. 24–31.

[5] FLUSSER, Vilém. Za filosofii fotografie. Praha: Fra, 2013, s. 48–49.

KATEŘINA VINCOUROVÁ / ZAPOMENUTO V PAMĚTI

01.06.2012 - 07.09.2012

Fait Gallery MEM, Božetěchova 1, Brno

Vernisáž: 31. 5. 2012 v 19.00

Kurátor: Didier Montagné

Přítomnost jako chvění

Co lze očekávat od konfrontace s novým dílem umělkyně, která se na tak dlouhou dobu odmlčela? Je snad jeho záměrem nás svou nenucenou ojedinělostí, až prapodivností svléci donaha? Aspiruje snad na to, ukázat co se za celou tu dobu změnilo a co naopak všemu navzdory přetrvává, a sice osobní vlastnictví autorky samé, její etika ovlivněná filozofem Pierrem Audim a jeho cestou „jak porozumět životu“?

Ať už je to jak chce, tváří v tvář novým pracím Kateřiny Vincourové lze nepochybně vypozorovat zřetelný posun od tématu vnitřního napětí, až chaotického pnutí, které poukazuje na nevyzpytatelnost lidské tělesnosti a smysl neuchopitelné fyzické touhy, jež charakterizuje její dřívější tvorbu, k čistému rozvinutí se do prostoru redukovaného do skladby linií, které se v něm zároveň jakoby ztrácejí a současně jej určují. Jinými slovy, zatímco dříve pojednávalo dílo autorky o tom, co je uvězněno kdesi v nitru a touží vyjít na světlo, nyní jakoby elegantně a křehce popisovalo to, co vyšlo zvolna a svobodně na povrch. Kateřina Vincourová vtiskla dílu tvar pomíjivosti, jež je příznačná pro každou hmotnou věc i život každého jsoucna.

Nové práce autorky krom toho ukazují na její jedinečný výraz a rukopis i zjevnou znalost použitých materiálů (různých druhů látek, spodního prádla, nití a jiné galanterie). Díváme-li se na to, jak Kateřina Vincourová pracuje s materiály, nemůžeme přehlédnout ženský prvek v její tvorbě. Autorka jim dává nový význam a funkci různými způsoby jejich použití. Degraduje jejich obvyklou užitnou hodnotu a poetickým způsobem zvýrazňuje jejich vnitřní fyzikální vlastnosti (roztažnost hedvábné látky, zvláštní barvu obnaženého lidského těla i schopnost ramínka spojovat nízké s vysokým, vertikální s horizontálním atd.). Zcela nové a originální materiály vetknuté nenásilně do jejích konceptů zdaleka neukazují veškeré možnosti svého dalšího použití. V kombinaci s ojedinělým způsobem práce naopak dodávají dílu Kateřiny Vincourové jedinečnou čistotu a poetiku. Mezi tím, co se změnilo, mezi tím, co zůstává, mezi touto novou trpkou studií prostoru, která je v kontrastu s metaforickou jásavostí použitých materiálů, lze nicméně rozpoznat diskrétní, avšak vtíravé pojítko, které její práci sjednocuje – přítomnost jako chvění.

Didier Montagné, kurátor

Jdi zpět